UMĚNÍ NE-MLUVIT
Mluva je individuální způsob řeči jednotlivce nebo třeba určité (profesní) skupiny. Mluvíme všichni, hodně a neustále. Pozoruji tendence hodnotit a vyjadřovat se ke všemu možnému. Pravdou je, že naše komunikace ať již ta slovní (verbální) či mimoslovní (neverbální) nás prezentuje a také zviditelňuje.
Mnohokrát si při tom vzpomenu na dávné přísloví „méně je někdy více“.
Dá se použít v mnoha aspektech života. A při každodenním vyjadřování to mnohdy platí taktéž.
Při své práci na poradách, schůzkách, ale i přátelských setkání se stále více na tuto stránku zaměřuji. Sleduji a čím dál více vnímám, že některá velká/důležitá sdělení nemusí být schovaná za dlouhými větami nebo za silnou intonací hlasu. Naopak, oceňuji schopnost výstižného pojmenování, adekvátní hlasitosti, rychlosti, poutavosti bez neustálého používání slovních parazitů. Někdy však mluvit netřeba a lze si vystačit s některou s neverbálních složek komunikace (pomlka, mimika, pohyby rukou atd.).
Toto vnímání komunikace mě začalo velmi zajímat a zároveň bavit a vážím si nesmírně lidí, kteří navíc touto formou komunikace umí sdělit důležité a pro druhou stranu ne zrovna příjemné informace (třeba zpětnou vazbu pracovníkovi při jeho hodnocení), aniž by byl jejich prvotní záměr – zranit, zesměšnit, znemožnit, dostat do nekomfortní situace….. druhou stranu.
Jde o vysoce profesionální komunikaci, kde je zřejmé, že víme o čem „mluvíme“, víme, co chceme komu sdělit a přitom povýšit verbální komunikaci na vyšší diplomatickou úroveň.
Tento způsob komunikace je pro mě velice inspirující. Vzbuzuje ve mně vážnost (váženost a úctu) k protistraně.
Jsme lidé a lidské chování oproštěné o pocit vítězství a radost z porážky ostatních, bez příchutě EGA, jen s informací: takto to vnímám, je to můj pohled a dávám tímto moji informaci…. mě nepřestává fascinovat.
Je pro mě o to více povzbuzující a motivující, když jsou tohoto schopni obzvlášť „velké osobnosti.“ A svoji velikost vyjadřují v porozumění, pochopení, snaze moudře, nenásilně poradit, pomoci. Žijí tu s námi, jsou někdy i blízko nás.
Závěrem se s dovolením přimlouvám za jedno. Chtějme si rozumět a nechtějme si při tom ublížit. Buďme velkou osobností.